Joe Satriani neustále střídá jeden a ten samý recept. Stejně je to ale připomínka toho, proč je nejúspěšnějším kytarovým virtuózem všech dob

Specifická vizáž Joa Satrianiho s holou hlavou a brýlemi skrývá jeho věk tak dobře, že mnohé možná bude šokovat jeho 61letý věk. Taky, že už toho má v hudbě za sebou. Nejdříve Joe naučil hrát na kytaru (a nebo pomohl vylepšit jejich techniku) takové kytarové hvězdy jakými jsou dnes třeba Kevin Cadogan (Third Eye Blind), Alex Skolnick (Testament a Savatage), Larry LaLonde (Possessed, Primus), Steve Vai nebo dokonce Kirk Hammlet (Metallica), poté se rozhodl zkusit, jaké bude mít štěstí a pokoušel se do přízně posluchačů se svou tvorbou. Nyní vydává po třech dekádách od svých začátků nové album What Happens Next a na pomoc si přizval bubeníka Red Hot Chili Peppers a basáka Black Sabbath.

Joe Satriani - What Happens Next Datum vydání: 12. ledna 2018 Délka: 51:24 Skladby: Energy, Catbot, Thunder High on the Mountain, Cherry Blossoms, Righteous, Smooth Soul, Headrush, Looper, What Happens Next, Super Funky Badass, Invisible, Forever and Ever

Satriani nějakým způsobem dokázal pochopit, co posluchač chce a dokázal instrumentální hudbou zaujmout masy. Stal se revolucionářem v žánru instrumentální kytarového hudby, když dokázal, že tahle hudba může být stejně zajímavá jako rocková hudba s vokální linkou. Byla to tehdy nahrávací společnost Sony, která na Satrianiho vsadila, když mu vydala zlomové druhé album Surfing with the Alien a prodala písně jako One Big Rush nebo Summer Song ze Satrianiho následujících dvou alb Flying in a Blue Dream (1989) a The Extremist (1992) do některých filmů a reklam, díky čemuž se dostaly do povědomí obyčejných lidí.

Když přičteme to, že na začátku devadesátých let chytil Satriani dobrou vlnu - kytarová hudba byla obzvláště silná a alba se vůbec skvěle prodávala - zapříčinilo to, že se Satriani stal nejlépe prodávaným instrumentálním kytaristou všech dob (do dnešního data prodal více než 10 milionů nosičů) a v roce 1995 vyjel na celosvětové obří tour instrumentálních kytaristů G3 po boku právě dřívějšího žáka Satrianiho Steva Vaie, Johna Petrucciho (Dream Theatre), Steva Lukathera (Toto, Ringo Starr), Uliho Jona Rotha (Scorpions) a některých koncertů se účastnili i další kytarové superstar jako Brian May (Queen) nebo Billy Gibbons (ZZ Top).

Rockový nářez bez zbytečnýc kudrlinek okolo

Satriani se na letošním albu What Happens Next spojil s bubeníkem Chadem Smithem z Red Hot Chilli Peppers a basistou Glennem Hughesem z Black Sabbath (působil i v dalších kapelách, dokonce i třeba Deep Purple) a pokusil se oproti minulému albu Shockwave Supernova trochu zjednodušit svůj styl, podtrhnout ho a podat ho jasnějším a více jednoznačným způsobem. Dalo by se to taky chápat jako cesta ke kořenům klasického rocku. What Happens Next je totiž správný rockový nářez bez mnoha zbytečných kudrlinek okolo v tom slova smyslu, jak si ho dokážete nejlépe přestavit.

Album určitě příliš nepřekvapí. Je to opět Satriani tak, jak ho známe nejlépe se svou nablýskanou a silnou kytarou, se kterou dokáže vyjádřit tolik, co celý symfonický orchestr. What Happens Next začíná s tak „satrionovskou“ skladbou, jakou si jen dokážete představit. Energy je přesně to, co říká její název. Energická skladba s jednoduchou, ale poctivě pracující a účinnou rytmickou sekcí, která nastupuje vždy, jakmile se zběsilá sóla hlavní kytary potřebují odpočinout. Satriani vytáhl finty, které předvádí už skoro třetí dekádu, stejně je v nich ale něco hřejivého, čemu málokterý fanoušek kytarové muziky odolá.

Jestliže Energy zní jako návrat osmdesátek, Catbot je naopak futuristická a ačkoliv budoucnost kytarové hudby asi nesměřuje úplně tam, kam směřuje Catbot, rozhodně by se dala považovat - s robotí kytarou, pochodovým rytmem a velkolepými předěly v úvodu, které zní jako hudba pro trailer k filmům z nablýskané budoucnosti plné zářivě bílých budov - jako něco, co zní soudobě.

12 a 51 minut důvodů, proč milovat nejúspěšnějšího kytarového virtuóze všech dob

Na Thunder High on the Mountain zahajuje Satriani píseň zostra, jakoby se chystala nějaká válečná vřava. To, jak jednotlivé písně podněcují představivost posluchače, je jen dalším důvodem, proč se stal Satriani nejlépe prodávaným kytarovým virtuózem. Jakmile zapojí bicí, basu a jemně i orchestr, který ještě více umocňuje napětí (i když Satrianiho kytara by to nejspíš zvládla i bez něj).

Cherry Blossoms trochu zklidní tempo a Satriani nás zavede do nějakého zasněného rozkvetlého třešňového sadu. Jakoby to byla nějaká silná vzpomínka, na kterou tak rádi vzpomínáme, zároveň jsme ale trochu rozčarováni z toho, že už ji nenavrátíme zpět, čemuž odpovídá kytarový chaos v druhé polovině písně.

Na Looper Joe Satriani dokáže, jak jeho kytara umí nejen hrát, ale přímo promlouvat svým vlastním jazykem. Titulní píseň je opět klasický Satriani i se svým rukopisem ve skvělé formě. V pohodovém ležérním tempu se nese další Righteous. Satriani opět střídá kontrast pozitivní až euforické nálady, s občasným slétnutím dolů na zem. Optimistická hlavní kytarová vyhrávka zase dává rozpomenout na nejlepší časy Satrianiho.

Sdílet na Facebooku Odeslat na Twitter Sdílet na Google+

Komentáře k recenzi