Dva hlavní úkoly Franz Ferdinand při nahrávání splinili. Zapracovali do svého stylu elektroniku a nahradili kytaristu

Dobrý základ k vytvoření dobrého alba po již relativně dlouhé době, kdy se pohybujete na nejvyšších místech hudebního světa, je uvědomit si chyby, jaké děláte v procesu vytváření alba. Skotský lodivod s řecko-anglickou krví Franz Ferdinand Alex Kapranos si nebral servítky s nahrávací minulostí tohoto alba a v rozhovoru pro magazín Billboard padaly přímé věty jako: „Nevěděli jsme vlastně, na čem to vůbec pracujeme,” s tím, že se ale postupně pod vedením producenta kapely Phoenix Philippeho Zdara začaly postupně objevovat různé náznaky toho, že Always Ascending bude plná disko groovů a tanečního rocku.

Franz Ferdinand - Always Ascending Datum vydání: 9. února 2018 Délka: 39:48 Skladby: Always Ascending, Lazy Boy, Paper Cages, Finally, The Academy Award, Lois Lane, Huck and Jim, Glimpse of Love, Feel the Love Go, Slow Don’t Kill Me Slow

Musí se také zmínit, že Franz Ferdinand utrpěli citlivou personální ztrátu, když přišli v roce 2016 o kytaristu Nicka McCarthyho, který se rozhodl, že už má náročného ježdění po světě po krk a je čas na rodinný život. Možná by se dalo s nadsázkou říct, že Always Ascending zní jakoby si Kapranos pomyslel, že to nejrozumnější, když vám odejde kytarista, je nikoliv hledat nového, ale raději si zapnout nějaký počítačový software pro vytváření hudby a prostě ty jeho zatracené kytary nahradit něčím elektronickým.

Nenechte se ale okolnostmi a řečmi okolo zmýlit. Kytar je na Always Ascending pořád dost a Franz Ferdinand si pořád drží i díky nim velice rozpoznatelný zvuk, díky kterému okamžitě poznáte, že se jedná o Franz Ferdinand. Kapranosovi a novému kytaristovi Julianu Corriemu se podařilo nahradit McCarthyho ve studiu dokonce tak, že po poslechu dokonce ani nepoznáte, že zde tentokrát chybí. Stejně tak taky poznáte, že tentokrát chlapi ve studiu zkusili přimíchat do své hudby i nové ingredience.

Franz Ferdinand se konečně dostali k tanečnímu rocku, ke kterému byli předurčeni již dlouhou dobu

Pro nové album platí známé pořekadlo o tom, že všechno zlé je pro něco dobré. Franz Ferdinand kvůli odchodu svého zásadního člena museli vyjít ze své komfortní zóny a prospělo jim to, neboť kapela zní oproti Tonight a Right Words Right Thoughts Right Actions svěžeji. Alex Kapranos přišel s obzvláště nakažlivými refrény (nakažlivými v tom dobrém smyslu) po melodické i textové stránce. Více elektroniky zde bylo použito i kvůli Corrieho, jenž účinkoval v kapele Miaoux Miaoux, která elektro zvuku hodně využívala, a tak si rozhodně rozumí se syntezátory.

Franz Ferdinand doopravdy výborně vyvážili použití elektroniky a zní pořád se svými pochodovými rytmy, drzostí instrumentace, vtipy v textech a hlubokým hlasem Kapranose pořád jako Franz Ferdinand, nikoliv jako stovky jiných alternativních kapel na dnešní hudební scéně. To, že je zde více disko nástrojů je navíc naprosto logické, protože Franz Ferdinand hráli vždycky takovými rytmy, že díky tomu často zněli, jako kdyby hráli taneční hudbu na typické nástroje rocku.

První a zároveň titulní píseň Always Ascending je jako napínavý výlet do disko klubů osmdesátých let. Nejdříve vše začíná jako romantická balada u piána, všude se začíná rozprostírat umělá mlha, disko koule do celého potemělého prostoru háže své tenké paprsky a pak prásk! Jakoby Franz Ferdinand hodili na pódium pyrotechniku a přesouvají se do hudební současnosti. Je to jako scéna z Návratu do budoucnosti, kdy Marty McFly nejdříve hrál rock’n’roll, kteří v 50. letech všichni moc dobře znali a pak začal vyhrávat heavy metalové sóla, načež všichni pod pódiem zůstali zírat s otevřenou pusou.

Franz Ferdinand neztratili drzost, vtip ani vážnost

Lazy Boy je hodně vtipná a chytlavá píseň. „Am I going to get up? NEVER!” vedou ve sboru hravý dialog Franz Ferdinand. „Jsem líný kluk, vždycky jsem byl líný kluk,” zpívají pak v refrénu. Je to strašně jednoduché, ale skvělé. Na Franz Ferdinand je výborné, že se nebojí vystoupit z řady, dělat i takto výrazné písně a nemají strach, že nějaký hudební hipster o nich řekne, že jsou moc laciní a tvoří podřadné umění. Podobně výrazná je ostatně i další píseň Paper Cages. Zatímco Lazy Boy připomene díky kytaře nejslavnější píseň Franz Ferdinand Take Me Out, Paper Cages díky syntezátorové melodické vyhrávce po refrénu připomenou Kids od MGMT.

Další z vtipných písní je Huck and Jim. Kapranos si v refrénu utahuje z Amerického zdravotnictví, když v refrénu stadiónových rozměrů zpívá: „We're going to America / We're gonna tell them about the NHS” a kapela předvádí v hudbě zajímavé změny. Chvíli jsou válečné bicí, pak je zde něco jako rap a následně se rozvine velký ambiciozní refrén. Na překvapení a změny v toku písně je zajímavá též Lois Lane, kde se snad nejvíce projevuje elektronická hudba a připomíná to místy hodně hlavní kapelu producenta Zdara Pheonix.

Ačkoliv je poselství písně zajímavé, pátá píseň The Academy Award je po úvodních silných písních posun dozadu a album zrovna nepřidá, zvlášť když čtvrtá Finally je sice výrazná, ale tak nějak moc očekávatelná a vůbec nebaví tolik jako prví trojice nebo druhá polovina alba, kde se nachází vážná, ale velmi rytmická a naléhavá taneční vypalovačka se saxofony Feel The Love Go, Glimpse of Love znějící jako starý dobrý hit z kazeťáku zahraný ale ve více hubatém stylu Franz Ferdinand. Ani na poslední písni, kde poprvé Franz Ferdinand zvážní i zpomalí zároveň Slow Don’t Kill Me neztrácejí a předvedou své na albu doposud nejzajímavější zvukové textury a efekty.

Sdílet na Facebooku Odeslat na Twitter Sdílet na Google+

Komentáře k recenzi