Thirty Seconds to Mars chtějí být největší kapelou, která zachrání celý svět. Většina písní je ale prázdná

Barbora Poláková, David Bowie, David Hasselhoff, Frank Sinatra, Jared Leto, Jennifer Lopez, Justin Timberlake, Will Smith. To není jen další výčet jmen podobný tomu, jaký zdobí obal nejnovějšího alba Thirty Seconds to Mars America, respektive verzi obalu určenou pro streamovací služby. Všechna tato jména spojuje jedna věc. Jsou to jména hudebních interpretů, kteří začínali jako herci a zároveň měli úspěšnou hudební kariéru nebo naopak.

Thirty Seconds to Mars - AMERICA Datum vydání: 6. dubna 2018 Délka: 42:27 Skladby: Walk on Water, Dangerous Night, Rescue Me, One Track Mind (feat. A$AP Rocky), Monolith, Love Is Madness (feat. Halsey), Great Wide Open, Hail To the Victor, Dawn Will Rise, Remedy, Live Like a Dream, Rider

Jared Leto je ale z tohoto výčtu vůbec nejúspěšnější v poměru reputace ve filmu/reputace v hudbě. Nikomu jinému se totiž nepovedlo získat zároveň Zlatý glóbus, Oskara, MTV Awards, prodat multi-platinovou desku a být s kapelou headlinerem na těch největších hudebních festivalech po celém světě. Když k tomu přičtete fakt, že 46letý Jared Leto vůbec nestárne, snad by se i dalo legitimně ptát, zda náhodou není něco jako nadčlověk nebo polobůh, který má schopnosti, jenž my obyčejní a průměrní smrtelníci nemáme.

Jakoby si Jared byl své heroistické pozice plně vědom. Album America je totiž obrovským megalomanským projektem s mega elektronickými beaty, okázalými syntezátory, které místy zní jako úryvky ze soundtracků velkofilmů, refrény jako stvořené pro mladou generaci, které jsou plné typického euforického: „Whoooouu”. Ani texty rozhodně nemají malé ambice a většinu času to působí jakoby byl Jared Leto s kapelou dlouho očekávaným řešením, které konečně zachrání planetu před všemi ekologickými katastrofami, donutí rozhádanou politickou pravici a levici obejmout se, donutí všech asi padesát skupin a zemí válčících v Sýrii složit zbraně, Palestince podat ruce Izraelcům, nastolí všeobecnou lásku k bližnímu svému a na světě zajistí mír a ještě k tomu vyřeší hladomor v Africe.

Časy se mění. Už se ani nechce věřit, že Thirty Seconds to Mars začínali jako kytarová kapela

Dojde na dva hosty (A$AP Rocky, Halsey) a i díky nim je album dokonalou směsí všeho, co většinoví mladí posluchači vyžadují. Album je (jak už bylo naznačeno) hlavně elektronické. Je zde hodně inspirace od trapové hudby, R&B a jiných stylů, které úzce souvisí s hip hopovou kulturou. Protože i mladí mají rádi ještě pořád kytary a trochu té starší hudební školy, a taky protože i když se to zdá dnes už skoro nepravda, Thirty Seconds to Mars u nich začínali, občas se zde ozve i nějaký ten riff nebo kytarové sólo (paradoxně na skladbě s raperem A$AP Rockym One Track Mind). Jedná se ale spíše o raritu. Nejvíce je tak z tradičních rockových nástrojů na albu slyšet kytara akustická, když dostane prostor pro celou jednu skladbu, která je odzpívaná bubeníkem a samozřejmě Jarodovým bratrem Shannonem Letem.

Jsem si jistý, že pokud by se tohle album poměřovalo předurčením ke komerčnímu úspěchu, dostalo by 10 z 10. Hudba je ale přece jen taky nějaký druh umění a dá se dělat různými způsoby. Asi to nebude překvapivé vzhledem k negativním zahraničním recenzím, ale takhle kýčovité album plné nejrůznějších klišé moderní hudby, typických postupů a očekávaných zvuků a melodií, už nevyšlo dlouhou dobu. America je možná skvělý marketingový produkt, ale jako umělecký projev zaostává.

Přesto všechno, co si o albu můžete přečíst jinde – ať už od kritiků nebo bývalých fanoušků kapely –, ale není America zase až takovým průšvihem, jak by se mohlo zdát z těch nejnegativnějších reakcí. Možná je to i proto, že se podobný styl dal od Thirty Seconds to Mars v roce 2018 očekávat. Ta velkolepost a megalomanství alba se tak nějak hodí k velké kapele, jejíž frontman je tak obrovskou a nejen hudební hvězdou. Problém je v provedení. Album má ale skvělý začátek. Jde pak hodně rychle dolů až skoro ke dnu, pak zase trochu vyplave ke hladině a na konci zase klesá. Ty dvě úvodní písně Walk On a Water a Dangerous Love ale dávají s blížícím se létem perfektní smysl.

Věříš, že můžeš chodit po vodě?

Walk On a Water má náboženské gospely a vůbec onu mesiášskou atmosféru celého alba. Na rozdíl od jiných písní na America má ale tahle i přes svou naivitu v poselství, pořád sílu doopravdy spojovat lidi. Skoro se chce až uvěřit alespoň z části tomu, co je napsáno výše – že Jared Leto s Thirty Seconds to Mars budou mít skutečně se svou hudbou s širokým dosahem pozitivní vliv na miliony lidí a trochu uklidní situaci v dnešním světě, kde jste za odlišné názory stavěni před soud složený z uživatelů sociálních sítí. Píseň je nejen pozitivní a inspirující, ale hlavně hodně motivační.

„Do you believe that you can walk on water? Do you believe that you can win this fight tonight?” zpívá Jared Leto jeho typickým parádně ostrým hlasem. Ve společnosti vyspělého světa, která je založená na tom, že mezi sebou tak trochu všichni navzájem soupeříme ve šplhání na společenských a finančních žebříčcích, se podobné řečnické otázky, na které existuje jen jediná – kladná odpověď –, vždy hodí.

Dangerous Love je letní festivalová romantika. Ta její nasládlá atmosféra je nakažlivá. Samozřejmě. Je to jako romantický film, který spíše připomíná pohádku než realitu dospělého žití. Proč být ale bručounem a zrovna na jaře? Slova: „Do you wanna cross the line? / We’re running out of time,” jsou výstižná, neboť podobná – ať už verbálně nebo jen ve svém srdci –, vyslovil asi každý.

Na Rescue Me už bohužel začne generická diskotéka ve stylu „best of 2010’s”. Když si člověk pustí Thirty Seconds to Mars, asi nečeká, že uslyší Ellie Goulding a ještě v ne moc dobrém provedení. Když One Track Mind zrovna nepozvedne A$AP Rocky, alespoň slyšíme povedené kytarové sólo. Love Is Madness s Halsey by možná rádo bylo druhým Closer od Chainsmokers, když to ale dopadne tak, že tihle dva DJové překonají Thirty Seconds to Mars, realita se jeví jako noční můra.

V celé střední části alba se nenajde prakticky nic zajímavého nápadem. Na instrumentální Monolith je tu instrumentace jako z filmových trailerů, ale postrádá to důvod. Hail to the Victor se tak topí v nesmyslných elektro zvucích a hlasových modulacích, že je zaděláno na slušný EDM průjem. K silným úvodním písním se tak může přidat už jedině akustická Remedy.

Sdílet na Facebooku Odeslat na Twitter Sdílet na Google+

Komentáře k recenzi