Bob Dylan do třetice propůjčil svou duši písním z meziválečného období

7. DUBNA 2017    •    PATRIK MÜLLER    •    0 KOMENTÁŘŮ

Bob Dylan konečně převzal svou Nobelovu cenu za literaturu. Symbolicky se tak stalo v období, kdy vydává své 38. album Triplicate. Album je složeno ze 3 disků - Til the Sun Goes Down, Devil Dolls a Comin' Home Late.

Datum vydání: 31. března 2017
Délka: 06:59
Skladby: I Guess I’ll Have to Change My Plans, September of My Years, I Could Have Told You, Once Upon a Time, Stormy Weather, This Nearly Was Mine, That Old Feeling, It Gets Lonely Early, My One and Only Love, Trade Winds

Ty obsahují Dylanovy předělávky na písně z tzv. Velké americké knihy písní (The Great American Songbook), což byl jakýsi imaginární soubor písní vzniklých v USA mezi koncem dvacátých až koncem padesátých let dvacátého století. Písně z tohoto souboru byly jakýmisi prototypy současných popových písní cílených na dospělé publikum. Patřili sem interpreti jako Ella Fitzgerald, Nat King Cole, Judy Garland, Billy Holiday, Frank Sinatra nebo Andy Williams.

Frank Sinatra je jistě uznávaný zpěvák. Je to ale zároveň symbol hnutí, které bylo prapředkem všech těch umělých pěveckých hvězd, které ženou kupředu jen zisky. Proto, když Dylan v roce 2015 oznámil, že vydá album Shadows in the Night složené jen z písní, které dříve napsal Frank Sinatra, mnozí se tázali, zda se Dylanovi náhodou nestal nějaký úraz hlavy.

Bob Dylan je velmi dobře znám svými bravurními změnami. Jeho změna zvuku v polovině 60. let vstoupila do dějin moderní hudby. Dylan zahodil akustickou kytaru a svou identitu amerického folkového písničkáře, zapojil kytaru elektrickou a stal se z něho rocker, který zradil své kořeny a přidal se k britské invazi kapel Beatles, Rolling Stones nebo The Who. Tenhle odvážný tah mu přinesl věčnou slávu.

Počínání současného Boba Dylana však obklopovaly pochyby. Až když na svých stránkách uveřejnil těsně před vydáním Triplicate rozhovor, vneslo to na Dylanovo počínání trochu světla. "V těch písních je přímý realismus, víra v obyčejný život. Přesně jako v raných dobách rock'n'rollu," řekl Dylan a dodal, že moderní mainstreamové písně nejsou tak autentické, jako tyhle písně, které v dobách Dylanových začátků byly na každém kroku, ale teď pomalu upadají do zapomnění.

Když srovnáme Dylanův pokus o covery písní této éry - třeba se Swing When You're Winning Robbieho Williamse nebo It Had to Be You... The Great American Songbook Roda Stewarta, Dylanovo Triplecate není nějakým pokusem o zpřístupnění těchto skladeb pro současné potřeby. A tudíž to není ani tak snadno rozžvýkatelná žvýkačka. Podobně jako Blue and Lonesome od Rolling Stones, bylo i Dylanovo cover album nahráváno především naživo - jen na několik pokusů a bez nějakých velkých dodatečných úprav. Tak jak se to dělalo i za Sinatry. Zpěv Boba Dylana má (samozřejmě) do zpěvu Franka Sinatry daleko. Docela bolestivé je to třeba u písně This Nearly Was Mine. O to ale na albu naštěstí tolik nejde. Dylan chtěl písně zachytit co nejvíce autenticky a to se povedlo.

Na albu slyšíme stejné postupy jako na Dylanových předchozích dvou cover albech - Shadows in the Night a Fallen Angels. Donnie Herron projíždí struny na své lap steel kytaře a George Recile svými roztřepenými i pevnými konci paliček jemně lechtá blánu bicích. Na Triplicate jsou o něco výrazněji slyšet aranže lesních rohů, které nás doopravdy zavedou zpět do čtyřicátých let, kdy se hojně prodávaly elpíčka Duka Ellingtona. Je zajímavé, že Dylan se neobklopuje žádnými hudebními super hvězdami a nebojí se dát šanci bezejmenným muzikantům. O ony dechové aranže se staral jistý mladý hudebník James Harper, který zatím rozhodně s žádnou takovou hvězdou, jakou je Dylan neměl tu čest spolupracovat. Dylanovi šlo i obsazením své kapely o dosažení maximální možné přirozenosti.

Když člověk poslouchá hlavně Sinatrou proslavené písně jako Sentimental Journey nebo Once Upon a Time, nebylo toho změněno příliš. Jen Dylanův nezaměnitelný hlas ale písni najednou dodá syrovost a nezaměnitelnost. Příběhy jako z obrazů starých biografů se najednou přesunou do skutečných městských lokací a stanou se skutečnými. Jestli Dylan těmto starým písním něco přidal, pak uvěřitelnost a reálnost.

 


Komentáře k recenzi

Pro možnost přidávání komentářů je nutné se příhlásit