Eminem mohl ve svém nejvíce politickém albu ukázat svou moudrost, zvrhlo se to ale v sérii nesmyslných spoluprácí, špatných samplů a vtípků pro dvanáctileté

14. LEDNA 2018    •    PATRIK MÜLLER    •    0 KOMENTÁŘŮ

Na samotném konci roku vyšlo jedno z nejočekávanějších alb roku 2017. Eminem začal propagovat následovníka The Marshall Mathers LP 2 skrze vytvoření falešné farmaceutické společnosti. Marketingová kampaň s farmaceutickou společností měla sloužit jako metafora pro to, že je potřeba vyléčit Ameriku od všeho zlého a podle Eminema má choroba jméno Donald Trump. Eminem nikdy nevydal tak politické album.

Marshall Mathers je opět neklidný. Motivují ho k tomu ale jiné záležitosti než v raných dobách Eminemova alter-ega Slim Shadyho. Eminem, který začal psát rýmy po vyhazovu z práce, byl tehdy plný frustrace z jeho do té doby zpackaného života. Život na hranici chudoby, rozchod s přítelkyní Kim, která mu bránila vidět dceru, která byla jedním z mála lidí, kteří ho drželi nad vodou. Všechno to vytvořilo pořádně drsné, místy též cynické a ironické texty. Otázkou je, co by tedy mohlo trápit Eminama ve 45 letech. Chlapa, který si splnil své sny, naplnil své ambice, přežil drogovou závislost a může být pyšným otcem.

Život Eminema ale nikdy nebyl idylický a není tomu tak ani teď. Eminem neměl zrovna štěstí ve vztazích, jeho osobní démoni jsou tady pořád, přesto působí Eminem na Revival oproti minulosti vyrovnaněji a fakt, že začal tolik řešit politiku svědčí o tom, že s jeho osobním životem je to v současné době vcelku v pořádku a Marshall Mathers nadobro uzavřel svá těžká období v minulosti. Na ty sice stále vzpomíná, ale zároveň je netraumatizuje.

Jaké vlastně můžou být ambice držitele Oskara a titulu nejlépe prodávaného hip-hopového umělce všech dob? Pokud něco v kariéře Eminema ještě chybí, je stvoření ještě jednoho monumentálního alba, kterým, by definitivně zavřel hubu všem pochybovačům a kterým by se znovu vyrovnal svým nejslavnějším albům The Slim Shady LP (1999), The Marshall Mathers LP (2000) a The Eminem Show (2002). Návratu do vrcholné formy se přiblížil docela blízko minule. Na The Marshall Mathers LP 2 dokázal s producentem Rickem Rubinem přijít s řadou písní, které předvedly ty nejlepší stránky Eminema.

Kde ty časy minulého alba jsou...

Byla tady motivační rap-rocková píseň Survival, skvělé samplování ve stylu staré rapové školy na Berzerk, přehlídka Eminemovy rychlé huby a neuvěřitelné technické rapové zdatnosti na Rap God a mainstreamově úspěšná kolaborace s Rihannou The Monster. Revival není bohužel podobným a nebo snad ještě úspěšnějším pokračováním. Otevírací píseň s piánem a refrénem zpívaným Beyoncé Walk On Water je jedna z nejvíce opatrných a komerčních písní Eminama. Podobně - byť trochu svižnější - je píseň Like Home s Alicou Keys, stejně tak Tragic Endings se Skylar Gray.

Největší průšvih alba je, když se snaží být Eminem vtipný. Vyskytují se tu pak totiž části z Offended a Framed jako: “Donald Duck's on, there's a Tonka Truck in the yard / But dog, how the fuck is Ivanka Trump in the trunk of my car?” Ještě hůře pak ale části o prdění a dabování (to je ten pohyb z nějakého důvodu populární na sociálních sítích, kdy si člověk dá k hlavě opačnou stranu loktu a druhou natáhne nad hlavu s nataženým ukazováčkem stejným směrem). Z takových částí můžou mít legraci snad jen dvanáctiletí výrostci. “I'm so narcissistic, when I fart I sniff it / Do a fake dab to smell my armpits, whiff it” Tohle, že vymyslel člověk, který je označován za krále rapu? Proboha!

Za jeden z nejlepších momentů lze považovat druhou píseň Believe, kde Eminem vůbec poprvé zkouší rapovat jako jeho mladší kolegové na trapové beaty. Eminem se ptá svých fanoušků: “Pořád ve mě věříš?” a sám vyjadřuje nejistoty nad svou aktuální textařskou zdatností. Ačkoliv využívá píseň nové elementy, Eminem si píseň přizpůsobil takovým způsobem, že Belive nezní jako píseň jiného rapera. Díky hooku a změnám v písni jsou zachovány určité poznávací znamení Eminema. Asi vůbec nejlepší písní alba je čtvrtá Untouchable.

Je tohle ještě samplování nebo už karaoke?

Díky rockovým zkresleným kytarám je píseň pořádně ostrá. Bohužel je to spíše světlá výjimka, protože Eminemovi tentokrát nepomáhá ani Rick Rubin se svou elektrickou kytarou a marným samplováním. Vyčpělý sedmdesátkový rockový riff na Heat a refrén, který Rubin s Eminem převzali z filmu Hříšné noci dokazuje, že nejenže mají tentokrát pánové problém přijít s nějakým originálním nápadem, ale že když samplují, je to většinou ukázkový příklad toho, jak se samplovat nemá. Já vím, že Eminem si ve svém postavení může dovolit prakticky cokoliv, ale aby dvakrát rapoval do podkladu takovým způsobem, že nechá plynout v celé své délce rockové klasiky Cranberres Zombie a I Love Rock’n’roll od Joen Jett prakticky úplně bez úprav, je to už takové karaoke nahrané ve špičkovém studiu.

Ani s tím Untouchable to nebude tak jednoduché. Ta je totiž nejlepší písní jen do té doby než se zaposlouháte do textů. Eminemovo sdělení o rasistických amerických bílých policistech by se dalo považovat za hloupé a dětinské. Člověk by řekl, že 45letý chlap by měl mít více rozumu. Podporování hnutí Black Lives Matter, které stojí v Americe za rabováními a milionovými škodami na majetku, je taky už samo o sobě kontroverzní a nutí k pochybování o tom, že co Eminem skrze písně sděluje, je to, co by mělo posluchače nějakým způsobem intelektuálně obohatit.

Na albu je překvapivě mnoho popových interpretů a zatímco Rihanna minule na The Monster splnila účel ve slušně zvládnuté popové písničce, spolupráce Eminema a Eda Sheerana, stejně jako Eminema a Pink, je přímo strašná a dokazují, že v hudbě kdokoliv vážně nemůže spolupracovat s kýmkoliv a je úplně jedno, jak jsou samostatně tito interpreti dobří. Ona mléčná čokoláda a pizza Margherita taky chutnají samostatně skvěle, ale dohromady bych je určitě nedával.

 


Komentáře k recenzi

Pro možnost přidávání komentářů je nutné se příhlásit