Pink vydala odhodlané, sebejisté a upřímné album plné nádherných traumat

Nové album Pink by se dalo nazvat producentským superalbem. Spolupracovali na něm totiž tři nejžádanější producenti současnosti: Greg Kurstin, Jack Antonoff a Max Martin. Sedmé album Pink Beautiful Trauma je i pro velký počet producentů (tahle trojice není ani zdaleka jediná), na popová měřítka pestré album.

P!nk - Beautiful Trauma Datum vydání: 13. října 2017 Délka: 51:11 Skladby: Beautiful Trauma, Revenge, Whatever You Want, What About Us, But We Lost It, Barbies, Where We Go, For Now, Secrets, Better Life, I Am Here, Wild Hearts Can’t Be Broken, You Get My Love

Pink je na Beautiful Trauma taková cool máma, která je starostlivá ke svým dětem, oddaná manželovi, zároveň se ale nebojí to pořádně rozjet a říct věci pěkně od srdce, když na to přijde. Je těžké si představit, že by Alecia Beth Moore byla jakkoliv jiná než jak sama sebe v textech, které zpívá, popisuje. Její texty nejsou vždycky dokonalé, na rozdíl od mnoha jiných popových zpěvaček je v nich ale alespoň slyšet autenticita.

Pink začíná album v hořkosladké náladě, i když s větší příměsí sladké než hořké chuti v písni Beautiful Trauma. Jack Antonoff nemohl odstartovat album Pink lépe a ona samotná odvedla v textu skvělou část své práce. Podobné téma soustředění se na to dobré v životě, ale zároveň uvědomování si toho, že život může být někdy mrcha, slyšíme i po celou dobu alba a na Where We Go zpěvačka zpívá: "We've both always been broken."

Hudba, která je vytvořena k tomu, aby chutnala

Většina alba je rebelský pop velice podobný tomu z předchozích alb, pestrost je ale větší. Je tu i místo pro folk, ostřejší taneční hudbu a nebo pro rap Eminema, který se objeví na druhé písni Revenge. Na takovou velkou hvězdu jeho část působí jako ne moc dobrý štěk, ale Marshall Mathers v něm stejně nezklame.

Revenge je napsána Maxem Martinem, díky kterému album trpí jeho tradičním popovým syndromem, kdy některé písničky nesnášíte i milujete zároveň. Písně jako Where We Go nebo What About Us jsou ideální písně pro rádia, působí ale tak vykalkulovaně a otřele, jak to jen jde. Je to jako jít do McDonalds místo běžné restaurace. Fast food nikdy nemůže být tak dobrý jako restaurace, na druhou stranu občas neodoláte a stejně tam skončíte a tamnímu jídlu prostě nemůžete odolat, protože je připraveno přesně tak, aby vám chutnalo.

Na albu je poměrně hodně pomalých písní. Začne to piánem na Kurstinovém příspěvku But We Lost It a pokračuje to hned další nostalgickou, pomalou písní. Tentokrát se v Babies vzpomíná na dětství a piáno nahradí akustická kytara. Klaviatura se však vrátí a dostane čestný úkol album zakončit dvojicí písní Wild Hearts Can’t Be Broken a You Get My Love. Pomalé písně bývají často nudnější součástí popových alb, i protože splývají s interpretací jiných. Tady se nedá říct, že by přímo excelovaly, ale skvělý hlas zpěvačky třeba na poslední You Get My Love některé pomalé písně povýší do velkých rozměrů.

Z tanečního parketu mezi folkaře

Dvojice písní, která vybočuje velmi výrazně z řady je Secrets a I Am Here. Tyhle písně patří k těm vůbec nejlepším ještě společně s úvodní písní, dramatickou, ale zároveň hravou písní středního tempa s chytlavým refrénem For Now a osmdesátkovým rockem načichlou Whatever You Want, jenž dokáže ve správný moment z jinak běžného refrénu, udělat kovbojskou pecku. Secrets je na tradičně popově opatrnější zvuk alba ostrá taneční pecka, využívající Max Martinův oblíbený tropický house. Pink pak odpálí děsně chytlavý refrén (Da, da, da, da, do, do, do...), který má obrosvkou sílu a potenciál rozhýbat masy. Pokud má nějakou píseň z alba vyjadřovat jeho obal, pak je to právě Secrets.

I Am Here reaguje na průnik folkové hudby do mainstreamu a směr odhodlané písně, ve které Pink zpívá: “I’ve already have seen bottom, so there’s nothing to fear,” ve stylu Mumford & Sons, se docela povedl, i když by člověk neřekl, že zrovna Pink a folk půjdou k sobě dohromady.

Sdílet na Facebooku Odeslat na Twitter Sdílet na Google+

Komentáře k recenzi