Linkin Park dokončili na One More Light svůj žánrový veletoč. Je to bohužel nuda
Poslechněte si píseň One Step Closer z alba Hybrid Theory a kteroukoliv píseň z nového alba Linkin Park nazvaného One More Light. Pokud by se nějaký fanoušek Linkin Park probudil z kómatu, do kterého upadl v roce 2001, asi by se hodně divil, jak zní jeho oblíbená kapela dnes. A diví se dokonce i fanoušci, kteří tady jsou s Linkin Park po celou dobu.
|
Datum vydání: 19. května 2017 Délka: 00:00 Skladby: Nobody Can Save Me, Good Goodbye, Talking to Myself, Battle Symphony, Invisible, Heavy, Sorry for Now, Halfway Right, One More Light, Sharp Edges |
|
A nejspíše se diví i protože minulé album vypadalo jako návrat do starých dobrých časů. Na Hunting Party se kapela odtrhla od producenta Ricka Rubina, se kterým začala spolupracovat na albu Minutes to Midnight, a pod jehož vedením se s každou další deskou kapela přibližovala více a více k dnešním stylu rádiového tanečního popu. Tam, kde jsou Linkin Park dnes, vlastně celou tu dobu pod Rickem Rubinem logicky směřovali. Ale pak nastal nečekaný obrat. Na Hunting Party kapela vyhodila do kontejneru většinu svého elektronického harampádí, vytáhla ze skříně už trochu zaprášené kytary a začala zase znít jako rocková kapela. Jejich hudba už zase měla velmi blízko k metalu a byla pořádně syrová. Nyní Linkin Park svůj veletoč o 180 stupňů završili tím, že nahráli album, které by mohli nazpívat The Chainsmokers s Justinem Bieberem a nikdo by si ničeho nevšiml.
Nejde přitom o změnu žánru. Jsou takoví, kteří dokáží i žánr tanečního popu perfektně zvládnout. I když tento velmi komerční žánr už z principu zavání průšvihem. Michael Jackson byl svým způsobem taky žánrově dance pop. Ze současnosti dělá skvělý taneční pop Katy B, Justin Timberlake, Nelly Furtado, Švédka Zara Larsson, dokonce i poslední a vydařené album Pet Shop Boys by se dalo zařadit do tohoto žánru. Jenže Linkin Park se svým posledním výtvorem pomalu, ale jistě klesají k samotnému dnu, kde leží třeba debutové album The Chainsmokers. Je to většinou neuvěřitelně nudný, jednoduchý a generický pop, u kterého pokud by jste vypnuli dobře známý hlas Chestera Benningtona, vůbec by jste nepoznali, kdo je jeho autorem, protože by těch autorů mohly být klidně tisícovky.
A Thousands Suns bylo s ohledem zpět zajímavé koncepční experimentování. O novém albu můžete říct co chcete, rozhodně ho ale nemůžete označit za zajímavé. Na novém albu neuslyšíte žádný Benningtonův řev, namísto toho zpívá “na na na na”. Místo kytar je tu elektronické piáno. Chester měl vždy talent od boha, jeho miliónový hlas však na albu nemá a asi ani nemůže dostat prostor. Kdo se však zdá být úplně ztracen je Mike Shinoda. Dostal hodně prostoru, ale jeho zpěv na Invisible a Sorry For Now zní velmi rozpačitě.
Něco se ale i vcelku povedlo. Třeba písně Talking to Myself, Battle Symphony, Halfway Right jsou popové písně, které by mohly patřit k tomu příjemnějšímu, co v komerčních rádiích uslyšíte. Pokud nejste jen zapřísáhlý rocker s džínovou bundou a dokážete se alespoň trochu orientovat v současné populární hudbě, album pro vás může být vlastně docela dobrým odreagováním. Od kapely to nakonec asi ani nebyl čistě komerční tah. Co ale nakonec z toho? Týdně vychází spousta alb s daleko zajímavější hudbou. Nudná produkce, neautentičnost, opatrnost, absence zajímavých melodií a emocí, dělají z tohohle alba stejně něco, co by se mělo prodávat rovnou se slevou.
|
Závěrečné hodnocení
Z alba je slyšet stejně jako ze všech alb od dob A Thousand Suns hledání. Je skvělé, že se kapela hudbou pořád snaží bavit a hledá nové cesty, jak toho docílit. Je celkem jedno, jak budou Linkin Park pokračovat dále. Měli by hlavně vymyslet způsob, jak přenést své nadšení posluchačům. Pokud si tedy Linkin Park to nadšení jen nenalhávají a nejsou hudbou natolik unavení, že už vlastně neví kudy kam.
|
4/10
|
Komentáře k recenzi
Pro možnost přidávání komentářů je nutné se příhlásit